Ke střetům mezi řidiči a chodci dochází mnohem častěji, než by se mohlo zdát. A tato setkání obvykle končí alespoň tichým rozzlobením jedné či dokonce obou stran. To se na první pohled může zdát zvláštní, avšak má to svou přirozenou příčinu. V první řadě je potřeba si uvědomit, že tyto skupiny jsou po většinu doby striktně odděleny – auta jezdí po silnici, chodci jdou po chodníku. Jeden druhého si tak takřka nemusí všímat, a je pravdou, že tehdy je většinou vše v pořádku.
Problém nastává ve chvíli, kdy se tyto dva světy střetnou. Zdaleka nejčastějším případem je, když chce chodec přejít silnici na druhý chodník. Jak by takové přecházení mělo vypadat se učíme prakticky již od chvíle, kdy se naučíme chodit – přecházet pokud možno na přechodu a nejprve se rozhlédnout na obě strany, zda se k nám neblíží auto. Kde by tedy mohl být problém?
Jednoduše v tom, že zatímco chodec chce co nejdříve a nejrychleji přejít, řidič se zase chce co nejdříve dostat do své destinace. Zastavování na přechodu je pro něj jen zdržení. To platí zvláště, když onen člověk přechází velmi pomalu, případně skočí na přechod na poslední chvíli.
Na druhou stranu ani přecházející to nemají jednoduché. Jistě, zákon jim zaručuje přednost, alespoň tedy na přechodech, avšak zdaleka ne všichni řidiči ji respektují. Je to tedy vždy loterie a někdy musí člověk i delší dobu čekat, než jej konečně někdo pustí. A to není ideální, zvláště když pospícháme.
Ovšem nejen přechody vytváří krizové situace. I u nás jsou totiž místa, zvláště na malých vesnicích, kde chodníky v některých okrajových částech zkrátka nejsou, nebo jsou v takovém stavu, že je pohodlnější jít po silnici. To však nutí auta, aby jezdila pomaleji, zvláště když jde několik lidí po silnici vedle sebe, takže na projetí není místo.
Bohužel, tyto zóny konfliktu zřejmě jen tak nezmizí. A vzhledem k tomu, že obě strany jsou v podstatě v právu, je jasné, že ke sporům bude docházet stále. To je škoda, neboť by se tak snížil i počet nehod a obětí na životech, což by za to rozhodně stálo.